Letos v únoru změnil kněz římskokatolické církve a zemědělec v jedné osobě p. Jan Wirth dočasně své působiště. Na čtrnáct dní odjel na návštěvu Indie, kde spolu s dalšími patnácti lidmi navštívili projekty, které v Indii provozuje Diecézní charita České Budějovice. Setkali se například s několika sponzorovanými dětmi v rámci projektu Adopce na dálku, či navštívili ústav pro mentálně postižené. Tato cesta cesta se koná pravidelně každý rok a jejím hlavním cílem je zkontrolovat běh sponzorovaných projektů. Spolu se dvěma zaměstnankyněmi charity jezdí i několik sponzorů, kteří celou výpravu hradí.
Zde najdete Fotogalerii z cesty.
Připravoval ses nějak na svou cestu?
Skoro vůbec. Musím opravdu říct, že velmi nedostatečně. Bylo to pro mě překvapení. Byl jsem pozván ředitelkou charity, která mi cestu sponzorovala. Mrzí mě, že jsem se přípravě nevěnoval víc, byl bych ve výhodě, kdybych si jako teolog předtím oprášil své poznatky o hiduismu a budhismu, hlavně hinduismu.
Očekával jsi od té cesty něco? A naplnila se tvá očekávání?
Chtěl jsem se určitě setkat se sponzorovanými dětmi z naší farnosti a s dětmi, které sponzorují moji známí, či přátelé. To se mi povedlo a překvapilo mě, jak ty děti byly skvělé. Zaujala mě jejich otevřenost a obrovská vděčnost. Jednu sponzorovanou dívku dokonce vezli asi 50 km džunglí, aby se se mnou mohla setkat. Byla najednou v novém prostředí, sama, ale přesto na ní byla vidět veliká radost z našeho setkání.
Takže tě nejvíc zaujala jejich otevřenost?
S jednou dívčinou z naší výpravy, která pracuje s romskou menšinou, jsme hodně diskutovali právě o kontrastech mezi romskou a indickou kulturou. Indové jsou štastně vstřícní a zdravě seběvědomí. Není tam úskočnost, zášť, nebo nedůvěra vůči bělochovi. Jsou velmi otevření, ale zároveň tam není žádná hrbatá pokora. To vše pramení z jejich duchovního života. Nemají jen nějakou hrubou a zmatenou náboženskou intuici, ale má to už rámec náboženské formace. Je znát, že se modlí a není tam problém setkat se s člověkem jakéhokoliv náboženství bez vzájemné nedůvěry.
V čem jsi vnímal největší rozdíl mezi naší kulturou a tou jejich?
Pokud bys dělal inventarizaci našeho a jejich bytu, tak vidíš, že oni toho mají v rukách velmi málo. My bychom ji dělali rok, u nich je to otázka půl hodiny. Troje šaty, mačeta, pět hrnců a to je tak všechno. To je asi ten největší a nejzřetelnější rozdíl.
Máš pocit, že jsou štastní v tom mále, co mají, anebo se už více vzhlížejí v našem „západním“ modelu?
Byl jsem tam moc krátkou dobu na to, abych to mohl říct pořádně. Západní kultura tam samozřejmě prosakuje, ale myslím, že snesitelnou formou. Proniká tam náš způsob myšlení, technologie – počítače, průmysl,…, ale hlavně se mi líbilo, že především ty děti, se kterými jsem se setkal, už reagují na negativní dopady západní industrializace a našeho požitkářského způsobu života. V rámci studia je učí řešit třeba otázku odpadů.
Co projekty, které jsi navštívil? Fungují tak, že se snaží pracovat se skutečnými problémy, s nimiž se tamní lidé potýkají?
Jo, je vidět, že to není jen nějaká honba za získáváním duší pro křesťanství. Je tam spíše vidět taková ta jezuitská preciznost v tom, že se snaží poznat jejich konkrétní potřeby a řešit jejich konkrétní problémy.To mě příjemně překvapilo. Také jsem tam neviděl žádného šéfa programu, většinou to byli kněží, který by měl nějakou kněžskou nectnost, nemoc, takovou tu zvláštní, třeba podivínství, či nástin něčeho podobného. Byli to všichni šviháci, které bych okamžitě bral, počínaje biskupem. Je vidět, že mají plné ruce práce, která je dobrá. Ta práce je šlechtí. Nevymýšlejí si nějaké pseudoproblémy, ale řeší ty, které jsou před nimi.
V čem vidíš tamní největší problémy? Vím, že za čtrnáct dní se to nedá moc poznat, ale mluvil jsi tam s mnoha lidmi, takže bys mohl mít alespoň trochu představu.
Problémem je ekologie. To by měli vidět především lidé, kteří tam investují, a mnou si ruce, jak snadno vydělávají. Zůstává tam mnoho odpadu po výrobě a lidem to velmi škodí. Štěstí pro ně není v penězích, ale v tom, aby se něco naučili a dokázali chránit a starat se o své prostředí. Proto také děti z adopce na dálku nedostávají přímo peníze, ale pomůcky a věci, které potřebují ke studiu a životu.
Existuje něco, co bychom se od nich my mohli naučit?
Oni mají něco, co my už jsme ztratili. Je to pokora žít šťastně s málem, při práci, která je sice obyčejná, ale zároveň přirozená. My už často nepracujeme proto, abychom mohli žít, ale proto, abychom se měli lépe. Stavíme nadstavby. Kdyžto oni řeší to, aby měli druhý den co jíst a jsou v tom štastní. Naše prababičky to znaly také, ale my už to neumíme.
A co jsi si odvezl z té cesty ty osobně?
No rozhodně to jsou nesmazatelné zážitky štastných setkání s tamními lidmi. Těch bylo mnoho. A také mě velmi obohatily naše diskuze – diskuze mezi námi Evropany, kteří jsme tam byli spolu, o tom, co tam zažíváme a jak to na nás působí. Často byly tyto hovory protkány naší zbožností a teologií a to i s lidmi, kteří se jako věřící neprezentují. Bylo zajímavé, že Indie na nás působila tak nějak duchovně. Všichni jsme cítili, že ta země duchovně dýchá.
Medailon
Jan Wirth se narodil ve Štěpánovicích, v malé vesničce v západních Čechách. Jeho rodině patřily rozsáhlé statky, které jim ale byly v padesátých letech minulého století v rámci kolektivizace sebrány. Rodina byla následně násilně přesídlena do severních čech. Jan vyrůstal ve skromných poměrech, přesto se mu ale povedlo dostat se na vysokou školu a posléze i úspěšně vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Praze. Několik let pracoval v zemědělství, ale poté se rozhodl vstoupit do semináře a ještě v době totality vystudoval teologii a byl vysvěcen na kněze. Po vysvěcení působil jako farní kněz v Českých Budějovicích. V současnosti je farářem ve farnostech Zbynice a Těchonice. Na počátku devadesátých let byla jeho rodině navrácena část bývalých pozemků, takže kromě kněžství se stará i o soukromé hospodářství.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.