Duchovní cvičení Jericho

Jak už jsem napsal do svého předchozího příspěvku do blogu, do roku 2009 jsem vplul v poklidném prostředí kláštera komunity Chemin Neuf. Říkáte si, že je divné trávit Silvestr v kláštěře na duchovních cvičeních? Ještě před měsícem bych s vámi souhlasil. Díky několika okolnostem jsem ale pocítil velikou touhu jet na duchovní cvičení a Jericho (duchovní cvičení pro mládež komunity Chemin Neuf) se nabízelo tak nějak samo. Přehodnotil jsem svůj původní plán být na Silvestr se spolčem a vyrazil jsem do kláštera. A musím říct, že za to nepřestávám Bohu děkovat.

Celé Jericho byl pro mě velmi výjimečný čas ztišení před Pánem. Polovina každého dne byla totiž v silenciu a po duchovní stránce jsem obdržel mnoho darů a milostí. Zároveň jsem ale nepřišel ani o společenství a bujarou Silvestrovskou oslavu. Poznal jsem tam spoustu skvělých lidí a tak radostnou a uvolněnou oslavu jako při Jerichu jsem už dlouho nezažil. Ale nepředbíhejme :-).

Nechci se tu pouštět do nějakého detailního popisu duchovních cvičení. To ani dost dobře nejde. Postačí doufám, když shrnu pár důležitých bodů. Cvičení trvala týden a polovina každého dne byla v silenciu – tzn. v tichu – bez komunikace (kromě komunikace s Pánem) – uprostřed společenství, ale zároveň jen já a Bůh. Konec oběda ukončil i silencium a mohli jsme mluvit. Nutno podotknout, že někomu se občas ani nechtělo a klidně by zůstal v tichu celý den. Komunita hodně vychází ze spiriuality sv. Ignáce z Loyoly a používá především Ignácův „styl“ modlitby s Božím slovem. Také má hodně blízko k charizmatické obnově, takže společné modlitby jsou hodně charizmatické. Zároveň ale při ranních a večerních chvalách využívají breviář, velký důraz je kladen na hudbu a různé liturgické zpěvy. Jak vypadal náš den? Dopoledne – ranní chvály, krátká přednáška, osobní modlitba, mše svatá, odpoledne -  duchovní doprovázení, práce-ateliéry, adorace, fraternity-sdílecí skupinky, večerní chvály a společný, nejčastěji modlitební večer, který často začínal izraelskými tanci. A mezitím také několik jídel – nepostili jsme se :-) . Pokud jste se ještě nesetkali s duchovním doprovázením, tak je to zhruba půlhodinové setkání, kde se svým doprovázejícím mluvíte o tom, co zažíváte a jak na vás cvičení působí a on vám k tomu říká své postřehy – zjednodušeně řečeno.

Pro mě osobně byl celý týden čas velké milosti. Dostal jsem opravdu mnoho a bylo krásné pozorovat, jak Bůh proměňuje mé souputníky (bylo nás cca 15 účastníků – muži i ženy a podobný počet lidí, kteří se o nás starali). Silencium mi pomohlo zklidnit se a být velmi blízko Bohu. Téměř dvě hodiny osobní modlitby denně mi téměř nestačily (a to normálně pokládám za úspěch když si najdu pro Boha patnáct minut denně). Večerní modlitby byly zase časem, ve kterém bylo silně cítit přítomnost Ducha svatého.

Asi nejdůležitější pro mě byla středa, kdy jsme mluvili o hříchu a od čtyř do šesti jsme měli tvz. večer smíření. Dokázal jsem při něm odložit hodně věcí, které mě zatěžovaly, a myslím, že jsem nebyl sám. Ano, byla to středa 31.12. – Silvestr. Od šesti jsme pak začali připravovat program na oslavu a od osmi pak následovala Silvestrovská oslava. Těžko se tomu věří – bez alkoholu, v klášteře,… - ale takhle radostnou a bujarou oslavu už jsem dlouho nezažil. Myslím, že to mělo svůj původ i v předcházejícím večeru smíření. Bůh v nás předtím uzdravil hodně věcí a odložili jsme mnoho těžkých břemen. Radost, která se pak dostavila, byla o to silnější a „čistší“.

Přelom roků jsme oslavili půlnoční mší a euforie večera alespoň v mém nitru vystoupala k vrcholu. S takovou vnitřní radostí jsem mši ještě neprožil. Na konci mše jsme si každý vytáhli Slovo z Bible, které nás může provázet celým rokem.

Velmi mě oslovil i růst našeho malého společenství. Na začátku týdne jsme se neznali, na konci týdne jsme si alespoň z mého pohledu byli hodně blízko. A jelikož jsme společných časů, kdy jsem si mohli jen tak povídat, moc neměli, tak to považuji za další malý zázrak.

Mohl bych popsat ještě mnoho řádků – o tom co mě oslovilo, co všechno jsem zažil, ale to myslím není potřeba. A určité věci si chci nechat pro sebe. Chtěl bych vás tímto příspěvkem spíše povzbudit k odvaze – dělat občas na první pohled i trochu bláznivé věci, pokud máte pocit, že vás k nim Pán volá. A možná vás chci povzbudit i k tomu, abyste čas od času udělali čas :-) na nějaká ta duchovní cvičení. V rychlosti a hluku životů, které žijeme, je často velmi těžké zaslechnout tichý Boží hlas a tak je občas dobré se trochu zastavit a naslouchat mu.